Tato otázka, která vede ke splnění druhého kola soutěže, je pro mě jednoduchá, ale její obsah vyjádřit ve slovech bude obtížnější. Jedná se totiž o pocit a touhu po tom, co jsem už párkrát zažila - skryté vedení po Božích cestách, která vedou při takových setkáních k nádherným a nezapomenutelným zážitkům, setkáním, přátelstvím... A to jak na úrovni lidí, tak na úrovni Boží.
Když mi bylo třináct let, tak jsem o setkáních mládeže vůbec nevěděla. Pak jsem ale před kostelem slyšela mluvit moji maminku s katechetkou o plakátě, který visel v kostele na nástěnce. Bylo tam napsané: Ždár nad Sázavou - Toronto. Ani jsem nevěděla, kde to je, ale něco se ve mě 'pohlo'... asi to bylo jen podráždění z toho, co katechetka říkala - že mládež, která na něco takového jezdila už si na to připadá stará a menší děcka o tom ani neví, co to obnáší. Měla pravdu. Tenkrát jsem si myslela, že to bude v nějaké tělocvičně, ve které si kdyžtak budu moci zalézt do kouta, když se tam nebudu cítit dobře. Přihlásila jsem se a o prázdninách sama vyjela. Tenkrát jsem ještě jako třináctiletá byla napsaná pod dohled někoho z naší vesnice, koho jsem tam za celou dobu snad ani neviděla, protože už byl v oddíle stavařů.
Ten den pršelo, a tak jsem už na nádraží mohla poznat, co to 'setkání' vlastně je. Prvním šokem totiž bylo mačkání se v nádražní hale se spoustou lidí. Přitom ale vůbec nebyli naštvaní i když byli třeba po dlouhé cestě a s velkými batohy. Celostátní setkání nebylo pouze o stu lidí, ale o mnohem větším počtu lidí...neznámých, ale přitom strašně obětavých a vstřícných. Byla jsem zmatená, a tak mě jedna paní pomohla najít školu, kde jsem byla ubytovaná. Paní byla z přípravného týmu a zrovna na tu školu měla jet autem, tak mě svezla. Následující dny jsem prožívala překvapivé věci - že i když jsem tam jela s tím, že nikoho neznám, tak přesto jsem se tam seznámila se spoustou lidí a vůbec jsem si nepřipadala sama. A z těch přátelstvích vyrůstala nová a nová přátelství a nové a nové možnosti. Poznala jsem, že mše se může aktivně prožívat, a že nepatří jen za tlusté zdi kostela, stejně tak i zpověď. Ze všeho co jsem tam prožila jsem cítila naprosté Vedení Boží - poznala jsem, že to není jen fráze. A pravděpodobně mou změnu vycítili i rodiče po návratu domů, protože mě skoro nemohli poznat.
Na celosvětovém setkání mládeže jsem tedy byla pouze jednou - v Kolíně nad Rýnem. A vše co mi přineslo prvotní setkání ve Ždáře jsem mohla zažít i na tomto setkání. K tomu však přibylo velké poznání, že člověk ve své chudosti a nedostatku může být velmi bohatý. Tím mám na mysli, že i když jsme v Kolíně nad Rýnem spali na chladné ploše zimního stadionu, čekali v dlouhých frontách na sprchy a záchody, někdy čekali i dvě hodiny ve frontě na jídlo, kterého třeba už bylo malinko, přesto jsme se dokázali usmívat, rozdělovat se i o to málo z jídla, chodit několikakilometrové vzdálenosti, či mít trpělivost v naprosto přecpaném metru. Sílu jsme samozřejmě brali z přednášek, jedinečných mší, překrásných adorací, koncertů, opravdových přátelstvích, radostech z maličkostí, v poznání opravdu důležitých věcí pro život - nejen chlebem živ je člověk.
Proto chci jet do Madridu - zažít znovu v tomto světě úžasné porozumění mezi národy, navrátit se k bezelstné lidskosti a přírodě a nakonec to vše vyústit v chválách Boha.
Čím větší setkání, tím větší nedostatky. A bez těch by si člověk ani neuvědomil, že mu něco schází - že mu schází opravdová důvěra v Boha.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.